Skrytá láska od začátku

23. července 2009 v 21:20 | Neki-chan |  Darren Povidky
Ták jak jsem psala už dávno zde je první část povídky Skrytá láska od začátku na pár Larten/Darren.Další díl bude, ale až za delší dobu a ten pak bude Slashový(yaoi).Tak promiňte, že to půjde tak z těžka, ale já se musím učit, jelikož mám menší problémy ve škole...Tak a ještě bych se chtěla zmínit o tom ,že mne k tomu DOSTRKALA Kitsune-chááán.Nebýt ji tak nepíšu slash.A taky ji jsem se ji rozhodla věnovat tak pro:KITSUNE-CHÁÁÁN.





Skrytá láska od začátku Sedím na pařezu a pláči.Šero mne objímá a chladný vzduch čechrá mé hnědé vlasy.Avšak jindy bych byl v noci na cestách s panem Hroozleym, dnes nejsem.Vlastně ani nevím kde je.Možná mě hledá, ale řekl bych, že ne.Jemu je jedno co se semnou stane.Je mu jedno jestli zemřu, hlavně že on bude v pohodě.Arogantní a namyšlený upír který neumí nic jiného, než ničit mi a mně podobným život.

,,NENÁVIDÍM HO!":vykřiknu a slzy naberou na intenzitě.Mám pocit, že mne bolest trhá na cáry.Cáry které zanedlouho rozfouká vítr do všech světových stran a vykřičí můj žal do celého světa.Složím hlavu do dlaní.Je chladno, ale já to jako poloupír nevnímám.

,,Darrene.Darrene!"uslyším slabé volání.Ten hlas poznám.Slyším ho mne kárat každou noc.Je to hlas mého učitele-Pana Hroozleyho.Strnu.On mě hledá.Proč se mi tak rychle roztluče srdce?

Najednou se ozve volání blíže než předtím.Hodně blíže.Ne!Nechci, aby mne našel.Postavím se a rozběhnu opačným směrem, než je on.Snažím se běžet rychle a zároveň potichu, aby mě neslyšel a neviděl, ale jde to těžko.

I když jsem si jistý ,že už mne nesleduje, přesto běžím dál.

Po chvíli zakopnu, kvůli slzám přes které nevidím.Dopadnu na chladnou zem a-k mé smůle-rovnou na rozbitou láhev od vína.

Mám trochu pořezanou pravou tvář, na téže straně krk, trochu hrudník a nejhůře dopadla levá ruka, na kterou jsem plnou váhou dopadl. Namáhavě jsem se zvedl a nevnímal bolest,kterou způsobil střep zarývající se do pravé dlaně, když jsem se vzepřel na rukou.

Pokračuji o něco pomaleji.Po pár minutách zastavím na osiřelém a zpustlém náměstí s fontánou, radnicí a kostelem ohlašujícím 11 hodinu v noci.Utíkám už od půl 7.

Jsem vyčerpaný jak pláčem tak během a mé zranění tomu moc nepřidává.Spíše naopak.Posadím se na lavičku a klidně oddechuji ,teda snažím se, ale dech je i přesto rychlý a nepravidelný.Krev mi stéká po těle v menších i větších pramínkách.Takhle mě pan Hroozley nesmí vidět!

Musím si dávat pozor, protože ta tohle bych dostal pokárání a hodně dlouhou přednášku o hrdosti, mé blbosti a překonávání bolesti.Měl bych se vydat jinam, kde mě snad nenajde, ale i přesto sedím dále na lavičce.Nemám chuť ani sílu pokračovat, ale musím, když uslyším jak mne stále volá a hledá.

Rozběhnu se do nejbližší uličky a můj poloupíří sluch zaznamená nejdříve kroku a pak běh za mnou.Sice ho nevidím, ale vím že je to on.Poznám jeho kroky.Jak mohl vědět, kudy jsem šel?A pak mi to dojde-KREV!Pozná ,když ji ucítí.Snažím se zrychlit, ale díky větší ztrátě krve to nejde.Spíše běžím pomaleji, ale přesto se nevzdávám.

Nemůžu zastavit.Nechci mu vysvětlovat, proč jsem utekl od něj pryč a neposlechl ho, proč jsem ho sledoval.

Řekl mi ,že má schůzku, takže vyrazíme o něco později a mám na něj počkat a v žádném případě neopouštět hotel, dokud nepřijde. Chtěl jsem ho poslechnout, ale má zvědavost byla větší.Chvíli jsem se rozmýšlel a pak vyrazil.Sledoval jsem ho spletitými ulicemi až do zchátralého domu.Schoval jsem se za blízkou rozpadlou zíďkou a sledoval pana Hroozleyho.Čekal jsem 5 minut, než se v měsíčním světle objevila nějaká postava.

Po chvíli jsem poznal muže oděného v černé dlouhé kápi a když si sundal kapuci, odhalil zjizvenou tvář a krátké hnědé vlasy.,,Ahoj Lartene.Dlouho jsme se neviděli co?Dozvěděl jsem se, že máš pomocníka.Mohu vědět jeho jméno?":řekl pan ,,neznámí,,.,,Ano, mám pomocníka,Diku, a jeho jméno vědět nemusíš a co po mě chceš?":otázal se můj učitel.,,Hm…přišel jsem se tě zeptat, jestli by ses ke mně nepřidal a Hm…neprožíval se mno po nocích a dnech to co d¨řív.Však víš co myslím.",,Jo vím a ne.Už to nedopustím!Skončili jsme spolu a už se nenechám znásilňovat, tak jako dřív.

,,Tak přemluvím Darrena, vlastně už teď tam míří mí kumpáni a až se vrátíš už ho nenajdeš":řekl s úsměvem, když tu se najednou objevili nějací svalnatí muži téže v dlouhé kápi.,,Máte ho?:zeptal se Dik.,,Ne, nebyl tam,"
,,Kde je Lartene?"
,,Nevím a je mi to jedno, jest-li ho zabiješ či něco jiného.Je to jen pomocník a ještě neposlušný k tomu.Najdu si nového a poslušnějšího.Je to jako nic.":řekl můj učitel a mne se nahrnuly slzy do očí.Tak to si o mně myslí?Já vím, že mě neměl rád, ale netušil jsem, že až tak moc.

,,Hm…už jsi s ním spal?Využil ho?"
,,Ne, ještě ne.":řekl to takovým lhostejným tónem, že jsem to už nevydržel.Vyběhl jsem jim na oči a vykřikl:,,Tak to si o mě myslíte?To se mnou plánujete?Víte co, když jsem vám jen na obtíž ,tak odejdu a je mi jedno co se se mnou stane, ale od vás si nic udělat nenechám!"

Hleděli na mě překvapeně. Než se vzpamatovali, zmizel jsem jim z očí.Doběhl jsem na nějakou louku a tam si sedl na pařez.

A teď tady běžím pořezaný temnou ulicí a snažím se utéci mému učiteli, který je mi v pátách.

Zahnu do postraní uličky a slyším, jak se kroky mého učitele mění.Běžím čím dál tím pomaleji a mám slabou závrať.Je to kvůli ztrátě krve.Začínám trhavě a nepravidelně dýchat.Nemohu zastavit, protože k mým citlivým uším dolehne hlas toho Dika.

Opět změním směr.Vběhnu do ulice, kudy se dá dostat menšími uličkami, tvořené většími rozestupy mezi jednotlivými ztichlými domy.

Závratě se zvýší a začne se mi točit hlava a tím se mi otupí i ostatní smysly.Běžím k jedné uličce blíže do stínů, aby mne nebylo vidět, když mě najednou někdo chytne za ruku a se mnou-podle zákona setrvačnosti-to škubne a dopadnu na zem a bolestí vyjeknu, když mne někdo přišpendlí k zemi.

Hlava mi třeští a chvíli mi přes slzy trvá ,než rozpoznám tvář pana Hroozleyho.

,,Puste mě, nechte mě jít!"
,,Darrene, poslouchej mě.To co jsem řekl, jsem nemyslel vážně, ale kdybych Dikovi řekl, že mi na tobě záleží…znásilnil by tě!":řekl postavil se.Uvěřil jsem mu.Pokusil jsem se taky postavit, ale nemohl jsem.Bolest mě ochromila.

,,Darrene děje se něco?":ptal se a pomohl mi na nohy.Podíval se na svou ruku a zděsil se:,,Darrene, ty krvácíš!"

Chytnul mne za levou ruku a mnou projela taková vlna bolesti, že jsem se mu vytrhl a vzápětí se mi zatočila hlava a já se rukou opřel o zeď domu.Bylo mi strašně.Nevnímal jsem naléhavý hlas pana Hroozleyho ani to jak mě chytl do náruče, když jsem se sesul k zemi.Jediné co si pamatuji je tma a klid na duši.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Nade Nade | 30. srpna 2009 v 9:08 | Reagovat

Moc pěkné, ale tohle není konec, že?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama